Vzpomínky na Indii

Jóga je můj velký koníček. Myslím si, že poskytuje nejkomplexnější přístup k člověku tím, že se zabývá všemi rovinami jeho bytí.

Dlouho jsem si říkala, že bych měla podniknout cestu do Indie,

do země, kde se nachází nejstarší zmínky o józe. Cítila jsem, že spojení cesty s jógovým kurzem, by bylo krásné. Chtěla jsem si dodělat svůj 300 hr kurz, a posunout se tak na 500 hr podle Yoga Aliance standardů.

Cesta do Indie měla pro mě ještě další význam.

Ať jsem pracovala v cestovním ruchu nebo později v QSR businessu, tak jsem neměla úplně nejlepší zkušenosti se svými indickými klienty. Když se někteří z mých blízkých přátel dozvěděli, že chci jet do Indie, tak tomu nemohli uvěřit. „Ty a do Indie?“ říkali, „Vždyť s těma lidma nemáš nejlepší zkušenosti?!” Chtěla jsem poznat „normální lidi“. Byla jsem zvědavá. Věděla jsem, že když nepůjde o obchod, bude to určitě jiné.

Dlouho jsem hledala, na jaký kurz se přihlásit. Mám ráda vinyasu a tak směr byl jasný, ale chtěla jsem se také více ponořit do filozofie. Většinou to tak bývá, že když si něco ze srdce přejeme, tak se život a vesmír postará o to, abychom to dostali.

Podařilo se mi najít kurz v části zvaná Goa. V místě, které je takový dobrý mezistupeň mezi naším světem a Indií. Před kurzem jsem se rozhodla trošku cestovat. Mám ráda historii a Indie má spoustu krásných historických památek. Hned jsem se nadchla pro několik z nich, ale když se pak člověk podívá na mapu, tak zjistí, že Indie je opravdu veliká země a aby cestování bylo na pohodu, musela bych tam strávit měsíc navíc anebo změnit program.

Základem byly letenky a vše ostatní jsem tomu přizpůsobila. Přilétala jsem do Mumbaie a na kurz jsem opět vyrážela z Mumbaie. Hledala jsem tedy něco v okolí.

Jako výchozí bod jsem si zvolila město Aurangabad, které je hodinu letu od Mumbaie.

Před odletem jsem si četla různá doporučení, jak se v Indii pohybovat, na co si dávat pozor. Přeci jen jsem jela sama a poprvé do Indie. Například mě překvapilo, že se nedoporučuje přílet do Mumbaie v noci, pokud máte navazující let z jiného terminálu. Nejsou totiž propojené a musíte si vzít taxi a praktiky taxikářů nejsou prý nejlepší. Naštěstí lety, které se mi nabízely, byly ze stejného terminálu, to mě uklidnilo.

Po prostudování důležitých informací, jsem řešila i ty méně důležité. Jela jsem v lednu do teplých končin a neměla jsem žádné žabky.

Koupit v zimě žabky, co vypadají alespoň trošku k světu, se zdálo být nadlidský úkol i v Praze. Odletěla jsem s tím, že je musím pořídit někde po cestě.

Na mezinárodní letiště v Mumbai jsem přilétla dopoledne.

Terminál 2 je nový a moderní. Je to takový kontrast k životu, který pak vidíte, když letiště opustíte. Naštěstí na letišti měli několik krámků, kde se mi podařilo koupit moje důležité žabky.

Z Mumbaie jsem pak rovnou přelétala do Aurangabadu. Když jsem dorazila byla už tma, a tak jsem vsadila na jistotu a objednala jsem si taxi přímo z hotelu, kde jsem byla ubytovaná.

Příjezd do hotelu byl tajemný. Mé první setkání s Indií bylo zahaleno v roušce tmy. Byla jsem moc zvědavá, jaké to asi bude až se rozední. Personál hotelu byl moc milý, pomohli mi s výměnou peněz a vůbec s tím, jak se ve městě pohybovat.

Unavená po cestě jsem odpadla a prvních pár hodin spala tvrdě. Probudila jsem se v hluboké noci, bylo mi teplo. Nemám ráda klimatizace ani fény, a tak jsem všechno na noc vypnula. V noci bylo ale tak velké teplo, až mě to vzbudilo. Pokoj jsem si trošku vychladila, pak vše opět vypla a pokračovala ve spaní.

Brzy ráno mě probudil hluk. Na ulici začal být velký provoz a každý pořád troubil. Vykoukla jsem z okna.

Dobré ráno Indie!

Dýchlo na mě teplo, v očí mě zaštípal rozvířený prach. Očima jsem přejela po ulici, kde jsem bydlela. Popsala bych své první pocity jedním slovem: MUMRAJ.

Hned ráno jsem měla dohodnutý transfer na můj první výlet. Řidič dorazil včas.

Vyrazili jsme do jeskynního komplexu Adžanta. Jsou to prastaré budhistické jeskyně, které jsou na seznamu UNESCO.

Teprve v autě jsem se mohla pořádně rozkoukat, kde to vlastně jsem. Viděla jsem v televizi několik dokumentů o Indii, ale být přímo na místě, je úplně jiný zážitek.

Tak jsem tady, nemůžu tomu uvěřit.

Aurangabad se nachází ve státě Maháráštra. V lednu má minimum srážek a průměrné teploty přes den jsou kolem 30°C. Je to suché období, a tak se všude vyjímala červenohnědá půda a vzduchem poletoval jemný písek. Prvních pár dní mě pěkně štípaly oči a škrábalo v krku. Měla jsem z Prahy krabičku bonbónů, kterou jsem vycucala během prvních dvou dní.

Přiznám se, že jsem zezačátku cesty nefotila. I když jsem věděla, že uvidím i chudé lidi a že vše bude jiné, nějak to pro mě byl v první chvíli šok. Řidič byl hrdý, a tak mi vyprávěl, že je období sklizně bavlny. „A tady je nejkrásnější údolí bavlny, co tu máme. A zde prodáváme nejkrásnější věci vyrobené z bavlny a hedvábí.” Předjel nás náklaďák a bavlna vytvářela obláčky ve vzduchu všude kolem nás.

Opravdu mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na jiné prostředí. Přeci jen je to úplně jiná kultura. Nikde žádné odpadkové koše, a tak odpadky tvořily koberec všude kolem. Tuhle v nich ležel jeden pán a četl si.

Byla jsem ráda, že nemusím řídit. V Indii se jezdí vlevo a na silnici se odehrává veškerý život. Jsou tam vlastně všichni: auta, krávy, autobusy, místní lidé, náklaďáky, u silnice si hrají děti a najdete tam i trhy. Byla jsem ráda, že se vezu a zezačátku jsem i sem tam zavírala oči. Řidiči autobusů se po silni řítili jak závodníci a při tom, podle mě, ty autobusy by už dávno neměly jezdit. Troubení se ozývalo ze všech stran.

Za pár hodinách jsem si zvykla a brala ten mumraj a svérázný kolorit jako normální.

Rozkoukávala jsem se a začala si všímat jiných věcí. Když jsme sem tam zastavili, abych mohla fotit, napadla mě taková hra. Fotit místa i tak, aby všudypřítomné odpadky nebyly vidět. Moc mě to bavilo.

Pokračování příště 🙂

 

Hana Bartošová
„Miluji léčení zvukem (sound healing) a řadu let provázím jógou. Pomáhám lidem objevit jejich osobní sílu a pomocí terapeutických nástrojů obnovit vnitřní rovnováhu a sebeléčebný proces. Ukáži Vám, cestu k Vaší józe a nastolení vnitřního klidu.“ Můj příběh si přečtěte zde
Komentáře